Za tento zajímavý článek velice děkuji paní Evě Sehnalové, která žije se svými třemi dětmi ve Španělsku v provincii Andalusie, okres Málaga. A nyní již samotné zkušenosti maminky ze zahraničí. Článek je záměrně ponechám téměř v původním znění, aby nedošlo ke zkreslení.
Děti jsou už od narození schopné se učit samy. Každé dítě má vlastní cestu a vlastní tempo. Rodičovským úkolem by měla být pouze podpora v tom, kým děti chtějí být. Ne jim nařizovat - kým mají být. Proto začnu se vzděláváním dětí ve Španělsku od samého začátku. A to od narození.
Jesle ve Španělsku
Maminky ve Španělsku jsou nuceny děti dát do jeslí už od půl roku věku dítěte. Maminky nepobírají rodičovskou dovolenou 3-4 roky, ale pouze půl roku a málokterá matka má na takovou podporu nárok. Záleží na tom, zda měla práci. Zato je vzdělávání tohoto typu pro děti zdarma. Nazvala jsem už jesle vzděláváním záměrně. Sama jsem byla překvapena jak takové vzdělávací jesle fungují.
Děti mají učebnice a studijní plán. Každý trimestr rodiče dostanou hodnotící zprávu o chování a vývoji vlastního dítěte. Rodičům jesle dávají přehled k tomu, aby věděli: jak se jejich dítě chová ve skupině, zda se vyvíjí jeho komunikace, je samostatné, jakým pokynům už rozumí, umí barvy, rozezná přídavná jména (např.malý, velký). V jeslích je možnost anglického jazyka.
Pro některé rodiče může být šokující mít studijní plán už v jeslích. Vidím to jako velké plus a myslím, že klasické jesle v Čechách by se mohly více rozvíjet. Dbát na větší osamostatnění každého malého jedince. Zastávám názor, že dítě by mělo být prvním rokem života převážně s matkou a dostávat od ní tolik lásky, kolik samo bude vyžadovat. Ale zhruba po roce, kdy dítě začíná dobře chodit, je to pro mě takový znamení k osamostatňování. „Mami jdu do světa.“ Ovšem pouze pokud to matka tak skutečně cítí a dokáže dát svému dítěti důvěru v jeho vlastní život. Také je důležité, aby matka měla důvěru k učitelkám a sama se cítila na vybraném místě dobře. Ve Španělsku je takový výběr školek nebo jeslí o dost jednodušší než v ČR. Místní lidé mají úplně jiný přístup k dětem než je zvykem v Čechách. Děti jsou ve společnosti na prvním místě. Proto i ve vzdělávacích zařízeních je cítit láska, mír a pohoda. Moje dcera byla v těchto jeslích spokojená, vždycky se do jeslí těšila a nikdy nebyl problém s pláčem! Naučila se rozumět a mluvit Španělsky, naučila se držet tužku, malovat různými typy barev. Naučila se říkat, kdy chce na záchod. Vidím, že moji dceři takové jesle byly velice prospěšné. Je z ní cítit sebevědomí.
Srovnání s první dcerou, která nechodila do jeslí ve Španělsku
Jen pro srovnání. S moji první dcerou jsem žila v Čechách a byla jsem na rodičovské dovolené 3 roky. Moje první dcera nechodila do jeslí ani do jiného zařízení, ale věnovala jsem se jí doma. Nyní s odstupem času vidím, že moje péče byla přehnaná. (neustále jsem vytvářela aktivity, malování, znaková řeč pro batolata, abeceda, písmenka). Musím přiznat, že jsem v dceři potlačila její vlastní kreativitu tím, že jsem ji nedala vlastní prostor. Sama jsem ji dala osnovy co má dělat nebo umět. Abych mohla ukazovat, jak chytrou holčičku mám. Všechno sobectví se nám jednou vrátí. Taky mě se to vracelo tím, že i v šesti letech neustále vyžadovala moje aktivity a sama se nedokázala zabavit. V tomto směru nebyla samostatná. Dítě je už ve třech letech téměř hotová osobnost a pokud jsem ji do tří let řídila život je hodně těžké změnit tuto závislost na mě. Ale díky domácímu vzdělávání, pro které jsme se rozhodli po dokončení první třídy, se všechno změnilo. Sama se rozhodla, že už nechce žádné osnovy od autorit. Když se tedy koukám zpětně, co bylo lepší: zda být s dcerou 3 roky doma nebo druhá dcera, která byla od 1 roka v láskyplných vzdělávacích jeslích. Jsem pro jesle takového typu jako jsou tady ve Španělsku. Dítě sice má osnovy, ale nikdo děti do ničeho nenutí. Je to o tom, že mají příležitost něco nového objevovat nebo je to ještě zajímat nebude? Samy děti to mají v rukou. Řekla bych, že tyto jesle nepokazily žádný přirozený vývoj dítěte, spíše naopak, obohatilo ho.
Škola ve Španělsku začíná ve školce
Od tří let ve Španělsku děti nastupují do školy. V areálu školy jsou děti od 3 do12 let. První tři roky jsou brány něco jako u nás přípravka do školy nebo-li mateřská škola. Není to klasické vzdělávání je to forma objevování. Tyto tři roky jsou nepovinné. Nesetkala jsem se s rodiči, kteří by nevyužily těchto tří let. Za tohle vzdělání se opět nic neplatí. Školní rok je opět rozdělený na trimestry. Které jsou zakončené slovním hodnocením žáka. Nejde však o to, aby měl žák nejlepší slovní hodnocení. Naopak škola se snaží předat rodičům pravdivé informace ohledně dítěte. Snaží se spolupracovat s rodiči, aby dítě ještě lépe prospívalo. Děti se učí formou her. Jednomu tématu se věnují třeba dva týdny nebo měsíc. Napíšu pár příkladů, jak zhruba výuka probíhá. Děti měly chodit do školy převlečený za indiány, ve škole se pak snažily napodobit život indiánů. Zkoumaly kytičky, zvířátka. Tancovaly a bubnovaly a sbíraly informace o jejich životech.
Dalším tématem bylo pozorování světla. Každý den měly nosit baterky na dělání stínů. S tímto tématem se pojí hodně zajímavých otázek. Co se stane, když svítíme na kulatý předmět, malý předmět nebo velký předmět? Jak se tvoří stíny? Co se stane když baterkou svítíme na předmět z různé vzdálenosti? Morzeova abeceda. Co se stane s naší zornicí když zaostří světlo? Co je denní a umělé světlo? Jak tvoří stíny sluníčko? Jak vzniká den a noc? Děti se ponořily do zábavného zkoumání světla.
Dalším tématem byla hra na lékaře, ve škole si vytvořili ordinaci s příslušenstvím pro doktora a hrály si na lékaře a pacienty. Při tom se učily i biologii člověka. Měly k dispozici i rentgenové snímky částí těla, tak každý mohl vidět jak vypadají naše kosti. Že jsou na pohmat tvrdé naopak to měkké, že jsou svaly. Nechyběly další ohromné témata plný otázek a zajímavých her.
Škola začíná od 9 hodin do 14 hodin. Učitelé v této škole byli velice uvolnění, nemuseli na děti klást velké nároky. Vše probíhalo formou her. Ve třídě bylo zhruba 20 dětí. Jeden učitel a 3 pomocnice ve třídě.
Moje dcera chodila z takové školy nadšená. Byla plná dojmů a už se zase těšila do školy. Byla jsem spokojená, že mám pro děti to co jsem si vždy přála. Nenásilnou metodou děti uměly do šesti let písmenka, uměly je psát, podepsat se, počítat a kreativně se projevovat. To vše jen formou hraní.
Škola od 6 let
Naše spokojenost netrvala dlouho. S nástupem do povinné školní docházky ( od 6 let) se vše změnilo. Měla jsem dojem, že škola bude i nadále pokračovat ve vzdělání dětí formou her jako dosud, ale nastolil klasický povinný školní systém, jako ho známe v ČR.
Sezení v lavicích. Být potichu, nehrát si a soustředit se na učení. Pít, jíst a chodit na WC jen o přestávkách. Začala disciplína a monogamní proslovy učitele. Škola nabrala velikou vážnost. Známkování dětí a soutěžení mezi jedinci. Potlačování jedinečnosti, naopak zařazení do průměru. Moje dcera se začala projevovat úplně jinak než ty předchozí roky. Viděla jsem, že něco není v pořádku. Odmítala chodit do školy, raději byla nemocná. Když jsem se s ní chtěla učit veškeré učení dopředu odmítala s argumentem, že učení má ve škole a to stačí. Měla k učení nechuť již v první třídě. To pro mě bylo šokující. Říkala jsem si, co bude dělat ty následující roky ve škole.
Odpoledne po škole toužila být s dětmi, protože ve škole si s nimi hrát nemohla. Přestávky byly příliš krátké. To je ta slavná socializace ze škol. Moje dcera se mi měnila před očima a to pro mě byl důvod se znepokojovat. Začala jsem navštěvovat interaktivní skupiny, které nabízela škola. Maminky mohly pomáhat ve škole a vidět systém vzdělávání. Škola se snažila mít trochu alternativní přístup k učení, ale bohužel pokud se i alternativní metody učení odehrávají v systému školství na který jsme zvyklí i v ČR, není to dostatečný. Učitelé jsou stresovaní, že musí jet podle osnov a to na děti klade veliký tlak. Mají učebnice, které musí za rok vyplnit a z učení se stává jenom sezení za učebnicí. Obrázky v učebnici nejsou nic platné. Je vyžadované neustálé soustředění a disciplína. Když jsem navštěvovala školu, viděla jsem na vlastní oči, že každé dítě z 20 je absolutně rozdílné. Není možné, aby tento systém byl pro každého jedince úspěšný. Bylo mi těch dětí líto. Učitel je neustále napomínal, aby seděly v lavicích. Nedokážu přehlížet, co z krásných malých osobností vytváří tento zaběhlý systém vzdělávání. Jsem si jistá, že nastane doba, kdy tenhle systém vzdělávání skončí, protože ve finále už každý ví a vidí, že škola v životě není důležitá, tak jako samotné učení. Bohužel jsem si vědoma i toho, že změny školství se už asi ani nedožiju. A proto jsem se rozhodla jednat již nyní. Protože si nemohu finančně dovolit soukromou alternativní školu, rozhodla jsem se pro vzdělávání doma.
Domácí vzdělávání ve Španělsku
Na domácí vzdělávání se zde lidi netváří moc přívětivě. Pokud se rodič rozhodne vzdělávat doma, musí dítě odhlásit ze školy a rodina je nahlášená na sociální odbory. Rodina může být i trestně stíhaná. Není to přímo nelegální ale ani legální. Neexistuje pro domácí vzdělání žádný jasný zákon. Jde tedy o „homeschooling“ dítě nemá osnovy a dělá zkoušky až v 18 letech. Takže po téhle stránce má dítě svobodu učení. Já jsem se ale rozhodla přihlásit moji dceru do české školy s individuálním vzděláváním s tím, že každých půl roku budeme mít přezkoušení přes skype. Českou školu jsem zvolila, abychom neměli problémy se španělským zákonem, který nepodporuje domácí vzdělávání.
Česká republika versus Španělsko
Protože jsem se rozhodla vzít vzdělávání do svých rukou, nemohu dále posuzovat školy ve vyšších ročnících. Téma vzdělávání ve Španělsku se dá probírat velmi do podrobnosti a uvažovat co je vlastně lepší. Zda české vzdělávání nebo španělské. Z mé strany by mělo projít školství reformou, jak tady ve Španělsku, tak v ČR. Od ostatních maminek vím, že hodně dětí na základní škole propadává. Španělské školství se zdá být přísnější než v ČR. Pro děti to však musí být velmi stresující. Když děti přecházejí na střední školu je to pro děti velký šok a potřebují čas na adaptaci v další škole. Pak se tedy ptám? Neměla by základní škola připravit dobře každé dítě na tenhle přestup na střední školu? Jak je potom možné, že jedničkář na základní škole se na střední škole stává propadajícím žákem? K čemu je potom tolik let na základní škole? Rodiče i kantoři mají před očima tolik viditelných dopadů tohoto systému školství. Proč se nikdo neznepokojuje? Není to viditelná chyba, že něco nefunguje?
Pokud dítě chodí do školy, neustále propadává, není to chyba školy? My rodiče jsme povinný mít děti ve školách a ze školy má přeci dítě vyjít vzdělané. Je tomu tak? Naopak se setkávám s tvrzením, on je hloupí, rodiče se nestarají, rodiče se s dětma musí učit i po škole. Škola se nemůže zabývat každým jedincem.
Takže když se škola nezajímá o děti, které mají v učení problémy. Proč tedy děti chodí do školy, kde jsou profesionální pedagogové, kteří by se právě měli věnovat těm slabším dětem? Rodiče nejsou vzdělaní na to aby dokázaly problémovým dětem pomoct. Všechno je to obráceně, škola má ráda děti s kterými nejsou problémy a učení jim jde téměř samo. Tyhle děti dělají dobré jméno škole. Pro tyhle děti má být škola? Co když právě děti, kterým jde učení samo mají na mnohem víc než je škola dokáže naučit? Není tedy škola ztráta času? Pro koho vlastně škola je? Je to místo pro socializaci každého jedince? Dítě každý den navštěvuje stejnou třídu, kde jsou pořád ty stejné děti. Co když ve třídě, kam jedinec chodí nemá žádného opravdového kamaráda? Je to socializace? Je to jako když dospělí musí chodit do práce, která ho nebaví, vidí každý den autoritativního šéfa a ještě je nucen trávit čas s kolegy, který nepokládá za své přátele. Co když má dítě nejlepšího kamaráda v jiné třídě? Můžou spolu chodit do třídy? Pokud mají rozdílný věk nemůžou spolu trávit čas ve škole. A pokud je ve stejném věku je lepší když nejlepší kamarádi spolu nechodí do třídy, mohli by vyrušovat vyučování. Budou rozsazení. Co je socializace dítěte? Podle mě by dítě mělo možnost si vybrat své kamarády ať už je to dospělí, sourozenec nebo kamarád ze sousedství a trávit s nimi čas podle svého. Skuteční přátelé s námi zůstávají celý život, nemusíme se loučit, když odcházíme na střední školu. Měli bychom mít podporu od přátel, ne se učit být zesměšňován nebo ovlivňován. Umí čelit dospělí člověk zesměšňování? Dítě by se toto mělo učit ve škole a stávat se tak díky posměškům od ostatních dětí silnější. Skutečně špatné chování od nezvladatelných jedinců ze třídy pomáhá dětem k sebeprosazení? Setrvával by dospělí jedinec s lidmi, kteří se mu posmívají? Proč se ve školách objevuje šikana? Není to další znepokojující chyba dnešního školství? Ano vzdělání je důležité a socializace dítěte také. Splňuje to škola? Nebo děti chodí do školy ze zvyku, protože musí a nikdo nad tím nepřemýšlí?
Byla jsem spokojená se španělským vzděláním pro ty nejmenší děti, sice také musely chodit mezi ten stejný kolektiv, ale pro malé děti je to takové seznamování s okolím. Skutečná socializace u dětí vzniká až když jsou děti dostatečně vyspělé a to bývá právě v období povinné školní docházky nebo v mateřských školách. Bohužel nerozumím způsobu systému klasických škol a nechci ho podporovat. Jsem ráda, že dnes už se můžu rozhodnout co pro své dítě chci a co ne. Přeji hodně štěstí všem rodičům při rozhodování o budoucnosti svých dětí.
